fotovideo
Portfolio
FotoVideo 4/2012
Jan MlčochJe toho o něm k dispozici zatím poměrně málo, pár samostatných výstav, jeden rozhovor a nějaké anotace k výstavám... Žertovali jsme, že není o čem psát... To si nemyslím. Jan se neopírá o žádný otřepaný koncept, jeho dílo je velmi originální a svébytné, v mnoha aspektech přesahující hranice pouhé fotografie.
Jan zcela jistě patří mezi amatérské fotografy. Tím nechci jeho tvorbu nikterak zlehčovat, chápejme toto slovo v jeho prvotním přejatém významu, tedy jako člověka, který nějakou činnost nedělá pro obživu, nýbrž pro potěšení. Slovo je odvozeno od latinského amare, což znamená mít rád, milovat. Jan focení opravdu miluje. Zmítá jím neovladatelná potřeba tvorby. On fotit prostě musí.
Jeho cesta není poškozena studiem umění, nebyla ohrožena formalismem, neklidným surfingem po vlnách nejistých proměn stále rychleji po sobě vyhlašovaných neo-postmoderen ani výtvarnickými klišé, zadřenými schématy mechanicky interpretovaných pseudospirituálních ideí.
Jan má své vzory a oblíbené fotografy, nikoho ale nekopíruje a vychází výhradně ze své vlastní empirické zkušenosti. Při zkoumání a pozorování modifikací "klasické" fotografie na poli současných trendů v umění, její nezbytné nosnosti a míry romantiky a lyriky v pozdněpostmoderní struktuře hledá jakousi "novou upřímnost", která se z dekadentních a nepřehledně zhermetizovaných kontur digitálně manipulovaných snímků ztrácí. Nechává se unést svůdným a často velmi snadným poselstvím nahoty i ambivalentním působením krásy, které od samého začátku zahrnul do backgroundu své tvorby.
Myslím, že se Janovi daří udržet rovnováhu mezi přílišnou svázaností jazyka uměleckého gheta, příliš sofistikovaného, a tím i málo komunikativního a na druhé straně zbytečně příliš vulgárního a prvoplánovitého. My se pak se můžeme nechat unášet tajemnou atmosférou černobílých fotografií, které vznikají za použití techniky zvané "luminografie".
V podstatě jde o využití velmi dlouhého času expozice a práce se světlem bez jakéhokoli pozdějšího digitálního upravování. Je to velmi dynamický proces, krátký film, napínavý minipříběh, kdy hlavním pohybujícím se hrdinou je kužel světla, který hledá ladné křivky převážně ženských těl. Fotografie se tímto dostává na hranici performance, která je skrytá očím diváka, a světu je servírován až její výsledek. Ve svých fotografiích Jan koncentruje potřebu vyprávět, sdílet, bavit, dojímat, provokovat a hrát si s příběhem tohoto putujícího světla po nahém těle. Akty jsou očividně jeho posedlostí, středobodem jeho tvorby, jeho vášní a inspirací. Zde vzniká napětí mezi fotografem a modelkou, napětí, které stáhne diváka k sobě. Výstup zůstává i přes dnes již značné Janovy zkušenosti s touto fotografickou technikou až do vyvolání filmu tajemstvím. To ani v současném kontextu, a nebo spíš právě vzhledem k němu nepovažuji za inflační nebo snad hloupě zpátečnický krok, tato časová prodleva dává Janově tvorbě opravdu ryzí poctivost a jistý odstup, který je v dnešní uspěchané době určitě ku prospěchu věci – ve smyslu osobního ručení a pracně vyšlapané cesty umělecké tvorby za využití klasičtějšího média, snahou zachovat postupy tradičního vyprávění v polohách charakteristicky široce sdělných komunikačních kódů.
Bude velmi zajímavé sledovat dobrodružtsví další Janovy fotografické tvorby na jevišti této klasické hry s přesnými pravidly (jako např. šachy nebo člověče, nezlob se), ve které už bylo řečeno téměř vše, kterou si už prošel kdekdo, která měla své hrdiny i své poražené, ve které už byly vyzkoušeny téměř všechny možné kombinace, ale ve které – a to je velmi vzrušující – lze stále ještě mnoho nových kombinací objevit.
Markéta Soukupová
